Ruth, Terry a měsíční prach

Minulý týden jsem měl to potěšení se zase jednou setkat s mým vzdáleným příbuzným Terrym a jeho ženou Ruth z Texasu. Zase jednou znamená, že naposledy jsme se viděli v roce 1978, když mi bylo 11 let. Ale vzpomínám si na to velmi dobře i dnes. Zas tak moc Američanů sem v té době nejezdilo a tak si myslím, že Ruth a Terry byli nejspíš první, které jsem kdy potkal. Moc rád jsem se s nimi setkal a strávili jsme velmi příjemné odpoledne v restauraci Olympia, společně s bratrancem Petrem (muž s vizáží hlavního hrdiny pořadu „FKÚ pátrá“ vpravo). Pokud se nepletu, je Terrymu právě 77 a Ruth i on vypadají stále skvěle.

Dost mě proto v té souvislosti pobavil článek, který jsem dnes našel na Geek.com: http://www.geek.com/geek-cetera/apollo-11-moon-dust-auction-stopped-by-nasa-1395679/ .

V krátkosti se jedná o tohle: jeden aukční dům v St. Louis, Regency-Superior, měl nedávno v plánu nabídnout něco z nikoli tohoto světa. Jistá žena se rozhodla v aukci prodat několik zrnek měsíčního prachu, který se vrátil na Zemi s Apollem 11, první mise na Měsíc s lidskou posádkou. Žena jej zdědila jej po svém zesnulém manželovi. S transakcí byl ale jeden problém: byla nezákonná a federální státní zástupce kontaktoval aukční dům s tím, aby se materiál vrátil do NASA. Měsíční materiál si nacházel cestu k Zemi různými cestami. Některý dopadl na zem v podobě meteoritů, které lze naprosto legální vlastnit a prodávat. Pokud ale lunární kameny a prach získala NASA prostřednictvím svých misí programu Apollo, je považován za národní kulturní bohatství a jejich prodej může znamenat dostat se do právních problémů. Jak se tedy měsíční prach z vlastnictví NASA dostal do rukou té ženy a jejího zesnulého manžela? Vypadá to, původ prachu lze vysledovat zpět k prvnímu ne-astronautovi, který se měsíčního materiálu dotýkal holýma rukama.

Terry pracoval v NASA na pozici kde byl zodpovědný za zpracování filmů z misí. Fotoaparát z Apolla 11 někdo upustil na povrch Měsíce a do filmové kazety se dostala trocha prachu, který vypadl potom, co Terry kazetu otevřel. Napadlo ho použít průhlednou lepicí pásku a měsíční prach z filmu před jeho vyvoláním odstranit. Na památku historické mise Terry také dostal od astronautů z Apolla 11 (Neil Armstrong, Buzz Aldrin a Michael Collins) podepsaný plakát, který později polepil průhlednou páskou se zrny měsíčního materiálu. 

Terry později prodal plakát na aukci v roce 2001 za 25.000 amerických dolarů. Pásku, která byla na plakátu, předtím odstranil a rozdělil na 3/8 palce dlouhé kusy (to je asi 0,95 cm), které byly později jednotlivě prodány v aukci za zhruba 6.000 dolarů. Jediným problémem zůstává, že Terry nebyl oprávněn si lepicí pásku z NASA odnést, i když, jak sám říká, nikdo jej o ni nikdy nežádal.

To mě uchvátilo, úžasný příběh. Jestli je to celé pravda se ještě Terryho musím příležitostně zeptat,  ale je vážně šikovný. Tohle by mě, kdybych stál ve fotokomoře NASA s kazetou v ruce, nejspíš nenapadlo...

V roce 2013 jsme v Lišce poprvé použili "web button".  Po prvním vydání, kdy jsme použili zkracovač adres BitLy se novinka ujala a button je v Lišce dodnes, pouze používáme vlastní adresy ve tvaru například www.cmss.cz/Liska1. Všiml si toho a analyzoval magazín o SEO a marketingu Portiscio:

Ovlivňuje papírový časopis návštěvnost webu? Vím, jak to zjistit.

28. 05. 2013 publikoval Zdeněk Hejl 13 komentářů 
Kategorie: Webová analytika 

Dneska mi do schránky dorazil časopis Liška, což je papírový magazín Českomoravské stavební spořitelny. Časopis jsem jenom rychle proletěl, protože spousta uvedených informací se mě vůbec netýká nebo mě nezaujala.

Upoutal mě ale jeden prvek, který je v časopisu použit. Jedná se o tzv. „web button“. 

U některých článků je uveden tento prvek s uvedenou URL adresou, na které lze nalézt více informací, které se k danému článku vztahují.

Výhody zkracovače URL adres Bit.ly

ČMSS chytře v časopise nevyužívá klasické adresy ve tvaru https://www.cmss.cz/#!/zajisteni.html, ale využívá zkracovače Bit.ly, který zajistí, že URL adresa https://www.cmss.cz/#!/zajisteni.html bude dostupná pomocí kratší verzehttp://bit.ly/Z9FFpj.

Využití zkracovače Bit.ly má dvě zásadní výhody.

1. URL adresy zaberou  v časopise vizuálně méně místa a lze jim dát jednotnou grafickou podobu, která bude konzistentní napříč celým časopisem.
2. Je možné snadno monitorovat návštěvnost, která vznikla díky čtení časopisu.

Pokud by totiž byla v časopise uvedená klasická URL adresa, tak by při vyhodnocování návštěvnosti webu ČMSS nebylo možné odlišit návštěvníka, který by takovou adresu zadal do prohlížeče po přečtení časopisu a návštěvníka, který by zadal URL adresu do prohlížeče, aniž by časopis četl. Díky využití zkracovače URL adresy, který vytvoří adresu, která se používá pouze v konkrétním časopise, je možné již vyhodnocovat zájem čtenářů o konkrétní informace.

K těmto informacím však nemají přístup pouze pracovníci ČMSS, může se na ně podívat kdokoli. Stačí si zadat do prohlížeče URL adresu zkrácenou pomocí služby Bit.ly a na konec URL adresy přidat +, tj. například http://bit.ly/Z9FFpj+. Získáte pak přístup ke statistikám využívání odkazu.

Nevýhody zkracovače URL adres Bit.ly

Ačkoliv to vypadá, že využívání zkracovače Bit.ly je skvělým řešením pro monitoring návštěvnosti generované čtenáři papírového časopisu, je zde jedno velké a jedno menší ALE.

Tím větším problémem je, že zkracovač Bit.ly je citlivý na velikost písmen v URL adrese. Tj. URL adresy http://bit.ly/Z9FFpj a http://bit.ly/z9FFpj směřují úplně někam jinam – můžete vyzkoušet sami.

Tím menším problémem je, že jsou v časopise prezentované URL adresy, které na první pohled nepatří pod doménu www.cmss.cz. Čtenáři si tak nejsou jistí, co se jim objeví, pokud danou adresu zadají do prohlížeče. Může to snižovat jejich důvěru.

A jak z toho ven

Ideálním řešením je vytvoření vlastního zkracovače přímo na webu ČMSS, který nebude závislý na velikosti písmen. Tím se eliminují oba zmíněné problémy. 

Uživatele bude poté možné směrovat například na URL adresu typu www.cmss.cz/abcde.

S Ebolou na Bulovce

Už na Ruzyni jsem se v neděli po příletu z Burkiny Faso tak nějak necítil ve své kůži. Nevěnoval jsem tomu mnoho pozornosti, nějakou tu malárii už jsem přece jen prodělal. Doma jsem si vzal acylpyrin, dal si tři piva a šel spát. Druhý den taky nic moc, ale překonal jsem se a šel do práce. Dělám na magistrátu v oddělení výdeje řidičských průkazů. Je to sice náročná práce, ale baví mě prostě dělat s lidmi.

Když mi ale ani ve středu nebylo nijak skvěle, usoudil jsem, že je čas navštívit svého lékaře. Probrali jsme s doktorem můj aktuální stav, a když jsem mu řekl o své tradiční dvouměsíční dovolené v Africe, poslal mě pro jistotu na infekční oddělení na Bulovku. V čekárně posedávala asi dvacítka lidí, podle oblečení nejspíš cizinci. Česky zde mluvila zřejmě jen sestra, která občas rychle proběhla z jedněch
dveří do druhých. Posadil jsem se tedy na poslední volné místo a čekal.

Zhruba po hodině jsem si udělal selfie. Trochu mě vyděsilo, že se mi spustila krev z nosu, to se mi stává výjimečně. Chytil jsem sestru právě probíhající kolem za ruku a dožadoval se vyšetření. Vytrhla se mi a s hartusením zase odběhla. Ale už za necelých 45 minut jsem konečně přišel na řadu. Poměrně pohledná paní doktorka mě nejdříve požádala o kartu VZP a dlouze něco zkoumala v počítači. Tyhle rituály dobře znám ze své práce – zkontrolovat email, jaké bude počasí, horoskop, co nového v politice. Pak jsme krátce probrali co mi je a paní doktorka mě poslala na výtěr a odběr krve. Ušklíbl jsem se, s odběrem tedy opravdu problém nebude, krvácím dost. Odběry se dělají ráno v 9, kouknu na hodinky, hm, zrovna je 13:50. Nevadí, zastavím se zítra. Požádal jsem tedy jen o kousek gázy, abych zastavil krvácení z nosu a z uší a rozloučil se.

Druhý den jsem odevzdal vzorky a podepsal prohlášení, že pokud jsem infekční a někoho nakazím, můžu za to já. Dostal jsem recept na nějaké prášky, které jsem si vyzvedl v lékárně na vrátnici a odešel domů. Za týden si mám zavolat pro výsledky. Na závěr mi podala mnohokrát okopírovaný, téměř nečitelný text o vhodné dietě. Ta nikdy neuškodí, navíc, stejně už několik dní nemám chuť k jídlu.

Do práce dnes také nepůjdu. Předchozí dva dny jsme na magistrátu měli snad 200 lidí a to tak, aby si teď někdo stěžoval, že ode mne něco chytnul. Teď, když jsem podepsal to prohlášení nebo co to bylo. To zrovna, v pracovním právu se celkem vyznám, zůstanu doma. Navíc mi chvilkami začíná téct krev z nehtů, ještě bych zakrvácel žádosti o řidičáky.

Ani v pátek jsem se ale neprobudil v nejlepší formě. Povlečení celé od krve. Vyrazil jsem tedy znovu na Bulovku. Ještě, že to mám jen tři stanice metrem a kousek tramvají. Doktorka tentokrát už nebyla tak přátelská a vynadala mi, proč chodím mezi lidi, když můžu být bacilonosič. Posadil jsem se tedy znovu na lavičku v čekárně, abych počkal na výsledky testů a omdlel.

ČTK: Hlavní hygienik ČR ve večerním vystoupení konstatoval, že epidemii eboly jsme zvládli výborně. Nepřepokládá se, že by k dosavadním 487 obětem měly přibýt další.

Ginger a Fred

Ginger Rogers a Fred Astaire jsou pravděpodobně nejslavnější taneční duo historie. Z deseti muzikálů, které spolu natočili, sice žádný nikdy nominován na Oscary nebyl, samotný děj filmů není jejich nejsilnější doména. Přesto jejich taneční čísla, plná pohybové estetiky, lidé s úžasem sledují dodnes. Ačkoli vznikla už za doby Velké hospodářské krize v třicátých letech minulého století.

Když se zastavíte před Tančícím domem, zkuste na chvilku nevnímat rušné okolí a soustřeďte se jen na architekturu. Skutečně si můžete představit taneční pár, zachycený v prachovém okamžiku. Druhý podobný objekt v Praze nenajdete. Vejděte dovnitř a nechte se vyvézt do sedmého patra. Nechte se usadit ke stolku. Přivřete oči a představte si, jak na slavnou, pomalou píseň „Smoke gets in your eyes“ tancuje Ginger s Fredem v restauraci a za zády mají siluetu Pražského hradu. Dojem kazí jedině skutečnost, že restaurace je nekuřácká a v očích budete mít nanejvýš zapadající slunce.

Jsou totiž věci, které fungují samostatně a pak jsou ty, které prostě musí být spojeny. Pokud by jednotlivé části Tančícího domu byly odděleny, nebyla by to asi to špatná architektura, ale prostě už by to nebyl Tančící dům. Podobně, jako když se Ginger s Fredem vydali každý na svou sólovou dráhu, dosáhli velkých úspěchů, ale pro mnoho jejich fanoušku už to přeci jen nebylo tak magické, jako jejich společné filmy. Stejně nerozlučně patří k Tančícímu domu i restaurace Ginger & Fred v jeho nejvyšším patře.

Jsme v restauraci, takže je na místě otázka, co vlastně Ginger s Fredem rádi jedli? Ta otázka má sama o sobě dva úhly pohledu. Ginger byla krásná štíhlá žena, takže s jídlem to zřejmě nepřeháněla. Ale podívejme se na typické recepty z doby Velké deprese. Dalo by se podle názvů jídel pojmenovat i Doba koláčů: Depression Spice Cake, Depression Fudge Cake, Depression Cake … a tak dále. Zajímavý na tom je fakt, že koláče byly většinou připravovány bez vajec. Ta prostě buď nebyla k sehnání vůbec, nebo byla příliš drahá. Možná to s  dietou Ginger ani tak těžké neměla.

Ze snění vás jemně vyruší decentní obsluha. Otevíráte oči, Ginger s Fredem mizí, díváte se na Pražský hrad. A čeká vás výborná večeře, během které si nemusíte dělat obavy, zda jsou k dostání vajíčka. Menu v  restauraci Ginger & Fred totiž stylově vychází z francouzské kuchyně. V menu proto naleznete čerstvé ryby, mořské plody a kvalitní maso od českých farmářů. Klademe velký důraz na čerstvost a kvalitu surovin, z kterých jsou pokrmy připravovány. Specialitou jsou pak zejména kvalitní české telecí a vepřové z bio farmy Medito a kachny Barbarie od pana Kuchaře z Pískové Lhoty.

Ginger a Fred je příběh o tom, jak fascinující dokáže být spojení. A to je i případ stejnojmenné restaurace pod střechou Tančícího domu. Nikde jinde totiž tak úžasné splynutí výborného jídla a výhledu na Prahu nezažijete: http://www.ginger-fred-restaurant.cz/en/

„Bring me salmon!“

Až po uši utopeni v politické korektnosti opomíjíme jeden podstatný fakt. Zatímco se intenzivně věnujeme ochraně práv ras, minorit a etnik, zapomínáme, že jejich vzájemné vztahy se utvářely po staletí. Není proto zvlášť překvapivé, že určité stereotypy přetrvávají.

Místem, kde mi to zase jednou došlo se stala Dubai. Opustili jsme zablácenou březnovou Prahu, abychom strávili několik klidných dní hraním golfu v teple.

   

Je nádherných 26 °C  a my čtyři, příjemně unaveni po odehraných 18ti jamkách, sedíme na sluncem zalité venkovní terase klubové restaurace a popíjíme skvěle vychlazené pivo. Golfový klub je naštěstí stále ještě jednou z mála místních oáz, kde si tady nějaký alkohol vůbec můžete objednat.

Po chvilce se k našemu stolu přiblížil pákistánský číšník a pro svůj tázavý pohled si z naší skupinky logicky vybral mě. Nejspíš jsem mu připomínal někoho z rodné vesnice, jak se mi v těchto krajích (zřejmě díky mé vizáži kolumbijského "narco trafficante") stává celkem běžně.  

Svou vytříbenou středoevropskou angličtinou jsem jej tedy požádal o menu. Chlapík nevzrušeně pokývl a stejně pomalým tempem se vydal zpět k baru. Stačil udělat snad dva kroky, když se od našeho stolu hromovým hlasem ozvalo: „„Bring me salmon!“.

V tom momentu tenká skořápka politické korektnosti praskla. Číšníkovi poklesla ramena, nahrbil se, adresoval nám rychlý, ustrašený pohled a zmizel. Otočil jsem se na vedle mne sedícího spoluhráče, který ještě dokončoval ladný pohyb zápěstím, jímž svůj požadavek pro lepší efekt doprovázel.

„Hele, Martine, upřímně řečeno, zrovna dvakrát slušně jsi tu žádost neformuloval“, oslovil jsem spoluhráče.  Ten na mě vytřeštil oči a zeptal se: „Vážně? Já teda moc anglicky neumím, ale vím, že tohle v zahraničí vždycky funguje.“ 

Pustil jsem se tedy do obsáhlého výkladu pravidel slušně formulované věty v anglickém jazyce a naši zbylí dva spolustolovníci do smíchu. Doplnil jsem přednášku krátkou úvahu na téma, proč jsou  způsoby  jednání bílého sahiba v koloniální Indii odporným reliktem minulosti. Vítězství politické korektnosti a multikulti nemohlo být dokonalejší. Kdyby se ovšem v tom okamžiku neobjevil číšník a s úklonou nepostavil před Martina krásný filet z grilovaného lososa.

Martin se dal spokojeně do jídla a my zbylí jsme - samozřejmě s maximální slušností - opět požádali o jídelní lístek. A s pocitem rostoucího hladu jsem pochopil, že pokud bude znovu nutné volit mezi politickou korektností a jídlem, měl bych si příště vybrat spíš to druhé.

Liga mistrů

Vagon metra se poměrně rychle zaplňoval, jako každé pondělní ráno. Matějka měl ovšem štěstí, nastupoval na konečné a tam bylo míst k sezení ještě dost.  Z kapsy vytáhl noviny, očima přelétl hlavní zprávy a otočil na poslední stranu. Byl zvědavý, jak to včera dopadlo. Vsadil si na výsledek a peníze by se mu teď před létem opravdu hodily.

Evropská soutěž ho bude zajímat až ve středu, šlo hlavně o včerejší domácí výsledky. Konečně našel titulek „Týn potvrdil roli favorita“. Začínalo to dobře, tady se nespletl. Vyšehrad prakticky neměl šanci.

Monsignore Novotný, který do Týna přestoupil v průběhu zimní přestávky byl  v opravdu vynikající formě. V diskusích na internetu se před časem hodně spekulovalo o přestupní částce, kterou obě strany odmítly zveřejnit. Ale s jistotou se jednalo o rekordní sumu. Nakonec, proč ne. Novotný se jim očividně vyplatil. Má tempo, tah na bránu, dokáže strhnout diváky, prostě opravdová hvězda, na kterou chodit prostě patří k dobrému tónu pražské střední třídy.

Metro začalo brzdit a Matějka zvedl hlavu, aby se podíval, jestli už dorazil na Florenc. Kdepak, Kobylisy, času dost. Střetl se pohledem se sousedem na vedlejším sedadle, který mu četl přes rameno. Nabídl mu nejvíc znechucený výraz, jakého byl schopen, a vrátil se k novinám.

Dál už to ale tak slavně nevypadalo. Steinhubel byl totálně z formy a taky to podle toho dopadlo. Naprostý propadák, diváci odcházeli ještě před koncem. To by mu až tak nevadilo, kdyby to ovšem neznamenalo, že tím pádem tipoval špatně. Matějka se zamračil a začetl se do komentáře: „Otec Steinhubel tentokrát kázání naprosto nezvládl. Žádný plamenný projev, ale zoufale nudná deklamace. Místy působil, jakoby snad bibli četl poprvé. Ministranti se sice snažili, jak mohli, ale nestačilo to. Mše byla celkově bez koncepce a nápadu. Chyběla jakákoli tvořivá myšlenka a bohužel, i vyšší nasazení. Na tiskové konferenci opat vystoupení své diecéze omlouval nedoléčeným Steinhubelovým nachlazením. S podobným výkonem ale nemá kostel svatého Mikuláše v nejvyšší soutěži co dělat.“

Na domácí soutěž už kašlu, pomyslel si Matějka. Nemá to úroveň. Budu se koukat jen na Evropu. Je to sice celé v latině, ale popravdě, dívat se v přímém přenosu na Vatikán je úplně jiný zážitek než sledovat mši svatou u Ducha na Karlově náměstí. Na Evropu prostě holt ještě pořád nemáme.  

Kam každý rok mizí čtenáři a 7 tisíc inzertních stran? Do e-commerce | MediaGuru

Z té řady článků, které jsem na téma budoucnosti vydavatelů za posledních pár měsíců četl, mě zaujal rozhovor s Jakubem Ungerem z Centrum Holdings „Média chrlí obsah, který nevydělává. Ničí se…“ (Mediaguru.cz, 15. 8. 2012).

V mnoha věcech má Jakub Unger pravdu. Média skutečně bezelstně poskytla lidem zdarma svou nejcennější hodnotu, tedy informace. Její zpětné zpoplatnění je dnes již víceméně iluze. Je to stejné jako s hudbou. Tam to byl podobný proces, jen o něco dříve. Proč taky platit za kompletní CD, když mě zajímají jen čtyři písničky a ty si buď stáhnu za pakatel z iTunes, nebo jinde úplně zadarmo. Nakonec i noviny většina jejich (dnes většinou bývalých) čtenářů četla pouze selektivně.

Je na tom všem ale zajímavá jedna věc. Proč si nikdo nepokládá otázku, za co ti lidé tedy utrácejí peníze, které předtím vydávali za časopisy? Odpověď je přitom jednoduchá – někde jinde.

Volně dostupné informace na webech médií (původně míněné jako podpora prodeje výtisků) to začaly a zkázu následně dokončil Web 2.0 s miliony bloggerů a sociálními sítěmi. Přehlcen informacemi si čtenář, snad s výjimkou knih, nemá potřebu opatřovat další, natožpak za peníze.

To ale stále není odpověď na otázku, kde ty peníze jsou. Porovnáním statistik vyplývá, že je to v oblasti e-commerce. Ta roste mnohem rychlejším tempem, než mizí peníze z médií. Pokud podle monitoringu tištěná média přicházejí ročně o brutto miliardu z inzerce (a digitální jim nahradí maximálně polovinu, opět v brutto cenách), tak objem elektronického obchodování vzrostl meziročně z 33 na 37 miliard korun. A není se čemu divit. Souvisí to jak s generačními změnami v populaci, stejně tak jako s tím, že eshopy dnes často nabízejí pro cílovou skupinu zajímavější obsah než sama média. Recenze, zkušenosti, tipy, návody. Dal jsem si tu práci a spočítal množství textu u popisu jednoho iPhonu na Alze: 5992, tedy 3,3 normostrany. Nechtějte po mě si po jejím přečtení ještě jít koupit časopis o mobilech.

Velké eshopy jsou dnes navíc z hlediska technologií i marketingu podstatně dál než vydavatelé. Pracují prostě se svými uživateli lépe, protože jsou na výsledku své činnosti přímo závislí. Vydavatele vždy živila spíš inzerce než prodej výtisků, u časopisů byl ten poměr více než 75 % obratu z inzerce, takže jejich pozornost byla upřena přeci jen spíše B2B směrem. Takže média skutečně dál chrlí obsah, který jim nic nevydělává, zatímco bývalí čtenáři vesele utrácejí své peníze za zboží, které mnohdy ani nepotřebují. Často jen proto, že argumenty a promyšlený marketing eshopů vystihl pravý okamžik a oslovil neodolatelnou nabídkou – nad kterou by možná za 10 minut nebo v jiné náladě mávli rukou.

Jsem docela zvědav, kdy se média konečně zbaví určité sebestřednosti a rozhlédnou se kolem sebe. Uvidí tam hodně lidí, kteří si u nich sice rádi přečtou článek zadarmo, ale své peníze půjdou utratit třeba na Aukro nebo Mall. Přitom s obsahem a návštěvností, kterou mediální weby mají, se dá udělat opravdu hodně. Je to ale jako všechno hlavně o nápadech.

U projektu BODY IP jsme na to přišli postupným vývojem. Hlavní produkt, software virtuální osobní trenér, je sice sám o sobě poměrně atraktivní téma, ale pokud uživatel zrovna necvičí, mnoho dalšího na stránkách nenašel. To nás donutilo výrazně zapracovat na některých komunitních funkcích, ale především přidat obsah. Od toho už pak je jen krok k tomu zaintegrovat do webu eshop a kruh se uzavřel: obsah generuje návštěvnost, eshop obrat a virtuální trenér pak slouží především jako exkluzivní marketingový nástroj.